Příběh Draka (4.část)

19. července 2014 v 19:58 | Midori-senpai |  Povídka Příběh Draka


Příběh Draka (4.část)

Byl to opravdu zvláštní pocit dotknout se draka. Ta jeho drsná kůže spolu s šupinami.
Chvíli jsem tam stála, a párkrát si přehrávala v hlavě ten úžasný pocit doteku draka.
Dalšího dne byla obvyklá procházka k jezírku, donesla jsem totiž Ruděnkovi další ryby,už na mě netrpělivě čekal a byl rád, mezitím co žral, jsem si ho kreslila, chtěla jsem se na něm i proletět ale to mi určitě nepovolí.
Dožral, a začal do mě šťoucha, co je? Už přece nemůžeš mít hlat, vždyť si všechno snědl.
Co to děláš? začala jsem se potichu smát, protože se točil dokola a skákal jako pes, lehl si a naznačil hlavou ať si na něho sednu, že by se se mnou chtěl proletět?
Sedím na něm, roztáhne svá křídla, a takovou rychlostí vyletí až jsem málem spadla, ale pak už to bylo v pohodě, protože letěl rovně ale pro jistotu jsem se ho držela jako klíště.
Byla to nádhera, vletěl přímo do mraků, bylo to jako kbybyste byli v hedvábí.
Ale nejlepší byl on. Takto jsme se vznášeli nějakou dobu, a byl to úžasný pocit.
Ruděnka přístál na trávě, kde se po chvíli začal válet jako pes, byl to opravdu krásný pohled, nechtěla jsem od něho odejít ale musela jsem.
Už musím, ale slibuji, že se uvidíme zase zítra, a tak se se mnou rozloučil a odletěl a já šla po svých domů.
Přišla jsem domů a nikomu to zjevně nevadilo, že jsem byla tak dlouho pryč, to je dobře.
Mezítím, jsem si kreslila dnešní momentky s Ruděnkou. Začala si psát i tajný deník co jsme spolu prožili.
Kdybych tohle někomu řekla, nikdo by mi nevěřil, všichni by mě považovali za blázna, tak jsem si toto tajemství nechala pro sebe, nikdo to nevěděl.
Dalšího dne, škola jako obvykle nějak jsem to už zvládla.
Jak skončila škola, utíkala jsem k jezírku.
Ale Ruděnka tam nebyl, a tak volám, žádná odpověď. Chvíli tam čekám, najednou něco uslyším, myslela jsem, že je to Ruděnka ale byli to nějací kluci, vypadali docela podežrele, chtěla jsem utéct ale jeden mě uviděl, byl rychlejší, chytil mě pod krkem.
Hej, nějaký parchant nás sledoval? Co s ní? Řekl jeden.
Zabijeme jí, aby nikomu neřekla co tu viděla. Odpověděl ten druhý.
Já jen sledovala jak jeden z nich vytahuje zbraň, měla jsem strach, že mě opravdu tou pistolí střelí.
Začala jsem se vzpírat, kroutit, kousat... zkoušela jsem všechno možné ale nebylo mi to nic plátné.
Jeden z těch chlapů na mě mířil, myslela jsem, že je to můj konec...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama