Útěk 7

11. srpna 2014 v 17:18 | Midori-senpai |  Povídka Útěk


Kapitola 7

" Ne jenom to ne... vždyť se tam doslova zblázní. Prosím budeme ho z manželkou hlídat. " Prosil taťka.
" Ano já vím ale bohužel váš syn se pokusil o sebevraždu. A nikdy jsem neudělal vyjímku. A nemohu to udělat ani teď. Je mi líto " řekl doktor.
Mezitím v pokoji. Sestřička mi dala novou kapačku s krví. Je to odporný.
Přišel pan doktor.
" Tak jak se cítíš Alexi? " zeptal se mě.
" No je mi trochu blbě ale jinak v pohodě. " odpověděl jsem.
" Neboj to se zlepší, doufám, že si vědom toho co si udělal zítra budeš propuštěn do rukou lidí, kteří se o tebe postarají a to, že půjdeš na dva měsíce do psychiatrické léčebny. "
" Kdybys to neudělal tak bys tam ani nešel " dořekl to a šel po svém.
Já jsem to i tušil takže mě to ani nepřekvapuje.
Rodiče šli domů, taťka byl do slova v šoku. A mamka o té radši ani nemluvím. Ta probrečela celý den.
Další den už mě propouštěli, ještě než jsem se pokusil o sebevraždu tak jsem si přečetl co je vlastně ta psychiatrická léčebna. No doufám, že se tam nezblázním.
Před nemocnicí na mě čekali dva chlapy v bílém hábitě. Ti se mě ujali, no jako kdybych jim měl utéct.
Naložili do auta zavřeli a mohli jsme vyrazit.
Trvalo to asi dvacet minut. A byly jsme v blázinci. Odvedli mě do místnosti, no spíše do pokoje.
Postel. Stolek a židle nic víc.
Dali mi ještě oblečení. Vypadalo to spíše jako pyžamo a bylo to hnusný ale bohužel co jsem mohl dělat.
A moje původní věci si vzali.
Lehl jsem si na postel a čuměl do stropu do bílého stropu. Jestli ty dva měsíce budu čumět jenom do stropu tak se fakt zblázním.
Najednou se otevřeli dveře a v nich se objevila nějaká paní. Na stůl mi položila vodu a prášek.
Ani jsem se toho nedotkl.
Nechal jsem se unést do svých myšlenek.
" Za to můžou jenom oni, že jsem se pokusil zabít a skončil tady. Oni, nikdo jiný. Nikoho nemám. Nikdo mi nepomůže a ani nepomohl. Chci aby všichni trpěli, tak jako trpím já.! "
" Všichni musí zemřít. Musí si protrpět to co jsem si já musel protrpět.! "
Tito věty jsem si opakoval stále dokola. A praštil jsem pěstí do štěny. Až tak, že spadlo kousek omítky a moje pěst byla krvavá. Na čistě bíle prostěradlo padali kapky krve.
A začal jsem se těm větám a to co jsem udělal smát, jako blázen. Nepřestal jsem se smát ani když přisli chlapi v bílém.
Kopal jsem kolem sebe. Kousal jsem. Kroutil. Všechno možné jen aby mě nechali.
Pak přišla ta žena která mi před tím položila vodu a prášek na stůl, a píchla mi injekci do krku, kde byla nějaká látka na uklidnění, protože za chvíli jsem zavřel oči, chtělo se mi spát.
Probral jsem se až další den, byla mi hrozně špatně.
A tak jsem šel ještě spát, prospal jsem celý den. To se mi ještě nepovedlo.
Dalšího dne jsem si sedl na židli a díval se z okna, kde byly mimochodem mříže. Takto jsem ztrávil několik dní. Každý den jsem seděl na židli a čuměl ven jak blázen. Vždycky za mnou přišla žena se skleničkou a práškem v ruce a položila to na stůl. Jen jsem se zvedl a vzal si ten prášek, spolk ho. S vodou jsem se neobtěžoval.
Vlastně ani nevím jaký je den, kolik je.
A sedl jsem si nazpět na židli.
V tom přišel muž, který mi řekl.
" Je tu někdo kdo by tě chtěl vidět. Tak pojď za mnou. "
Zvedl jsem se ze svého místečka a šel za ním.
Otevřel nějaké dveře a řekl ať se posadím. A hlavně ať nic nezkouším. Jinak to pro mě nedopadne dobře.
Otevřeli se druhé dveře, které byly na proti mě a v nich byly mojí rodiče.
Sedli si naproti mě. A nemohli uvěřit vlastním očim, vypadám opravdu jako blázen.
Mamka mě chtěla vzít za ruku kterou jsem měl na stole ale já v tom okamžiku kdy jí měla jen pár centimetrů ode mě ji dal pod stůl.
Maminka byla opravdu sklesla. Nezmohli se na jediné slovo.
" Proč jste jsem chodili, když ani nic neřeknete? " zeptal jsem se, otráveně.
" Chtěli jsme tě vidět Alexi ale nemysleli jsme si, že budeš tak v hrozném stavu. Tak bledý, i v obličeji si schudnul. Vypadáš jako kdyby si viděl smrt. " řekl otec.
" Promiňtě ale dneska nemám náladu a je mi špatně. Přijďte jindy. "
" Alexi. Přišli jsme si s tebou promluvit a chtěli jsme tě vidět. V nemocnici nás k tobě nechtěli pustit. A jak si sem přišel, chtěli jsme tě vidět ale nepustili nás k tobě s druhý den taky ne. Řekli nám, že si dočista zešílel a, že to není dobrý nápad. My jsme tomu nemohli zkrátka uvěřit. Tak prosím buď aspoň chvíli snámi. " řekla maminka se slzama v očích.
" Říkám přijďte jindy. " Zaklepal jsem na dveře. Otevřeli se a v nich byl ten samý muž který mě sem před tím zavedl.
Ani jsem se na rodiče nepodíval, nevěnoval jsem jim ani krátký pohled a ani jsem se sněmy nerozloučil.
Ten chlap mě odvedl zpátky do mého pokoje.
Tam jsem si opět sedl na židli a takto trávím každé dny...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aburame Aikawa Aburame Aikawa | 11. srpna 2014 v 21:31 | Reagovat

Senpai, je to naprosto úžasné ^^ jako každá tvá povídka. Nemůžu se dočkat další časti :3 ale praštit takhle rukou do zdi by fakt bolelo :P

2 Midori-senpai Midori-senpai | 11. srpna 2014 v 21:51 | Reagovat

No já to mám ze své vlastní zkušenosti :) Taky občas bouchnu pěstí do zdi, a pekelně to bolí.

3 Aburame Aikawa Aburame Aikawa | 12. srpna 2014 v 15:43 | Reagovat

Proto do zdi pěstí nebouchám ^^ jen hlavou XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama