Útěk 11 1/2

4. října 2014 v 18:03 | Midori-senpai |  Povídka Útěk
Ano po dlouhé době tu je další kapitola povídky útěku :)


Kapitola 11

Sedím v tramvaji a je něco kolem páté ráno. Mám praxi na půl sedmé ale bohužel autobus jede co hodinu a jen jeden.
Nejdřív na tramvaj a pak přesedám na autobus z první zastávky jet až na konečnou a to jsem ani moc nespal, takže jsem skoro vůbec nespal to jsem dospával v tramvaji a pak i v autobuse.
Na praxi jsem byl úplně mimo. To mi i mistrova musela říct " Nespi, prober se! "
Nějak jsem to do dvou zvládl.
Říkat vám co dělám to není pro vás podstatné.
Čekat půl hodiny na autobus je nuda.
Tak se jdu kolem budovy projít.
Nic zvláštního... nom... tak se zase vrátím. Stihnu to tak tak. Sednu si do uších sluchátka a jdu do svého světa.
Cesta trvá zhruba hodinu a něco. Přijedu skoro až kolem půl čtvrté domů.
Hodím batoh na zem a jdu na notebook, co bych taky měl dělat jiného.
Facebook jako obvykle... Ask tam nemám nic to si vždycky dávám náhodné otazky.
" Ach jo " povzdychnul jsem si.
To je nuda, nevím co mám dělat. První co mě napadlo tak kreslit, nakreslit jak se cítím.
Tak to dopadlo nějak takhle.

Dal jsem tomu název (Psychiatrická léčebna, léčba může začít) a ktomu ještě popisek.
(Pocit šílenství, bláznovství a být v jedné místnosti kde jsou čtyři bílé stěny a sedět v rohu... :)
Ten pocit když úplně zešílíte a jste blázen a nakonec skončíte v psychiatrické léčebně kde dřív nebo později buď zemřete přirozenou smrtí a nebo radši zvolíte sebevraždu. :)).
*Poznámka autora: To je pravda co tu píšu.*

A u toho poslouchat depresivní písničky... už nevím co mám dělat.
Přemýšlím, že bych se vrátil do blázince.
" Třeba by mi tam bylo líp než tu " jsem čím dál tím větší blázen už se bavím sám se sebou.
Bylo rozhodnuto jdu ven a beru si svůj deníček, který jsem měl pod polštářem.
A přemýšlel kam bych šel první co mě napadlo bylo, že půjdu k mostu. A tak tedy jsem tam šel.
Most pod vámi jezdí auta. Úplně mě to lákalo skočit ale říkal jsem si, že ještě chvíli to musím vydržet.
Vytáhnul jsem z kapsy deníček a pomalu začal vytrhávat stránky a házet je dolů na silnici.
Až jsem ho vyhodil úplně celý, byl to krásný pohled, když jsem viděl jak kusy deníčku padají dolů a kola aut je přejíždějí a smetají pryč z ulice.
Když už nebylo na co koukat tak jsem vyrazil domů ale něco mi říkalo ať ještě domů nechodím.
A tak jsem šel do lesíka ke studánce kde jsem byl jen jednou. Divím se, že si ještě pamatuji cestu.
Tak jsem tak šel a šel až jsem dorazil k jezírku sednul si na lavičku a přemýšlel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama