I Hate Myself For Crying.

17. listopadu 2014 v 18:01 | Midori-senpai |  Drama

:'( :'( :'(



Sedím, v rohu pokoje ve tmě a v ruce svírám plyšového netopýra.
Přes zavřené dveře slyším křik rodičů, zase se hádají. Bojím se, brečím a tak ještě víc k sobě přitisknu plyšovou hračku.
" Ne nedělej to! " rozrazí se dveře a v nich otec. Vidím v jeho očích hněv a nenávist.
Bere do rukou skleničku a uhodí, mě sní do obličeje. Maminka jen brečí a vzlyká, nemůže nic dělat.
" Ty nejsi má dcera a nikdy nebudeš! " řekl a znovu mě uhodil do obličeje, ještě chvíli mě pozoroval, jak ležím nehnutě na podlaze, a po obličeji mi stékají pramínky krve.
Každý den si musím protrpět týrání svým nevlastním otcem. A moje máma jen nečinně přihlíží, jak se ta situace postupně zhoršuje.
Je mi jedenáct let chodím, do školy jsem samotář. S nikým se tam nebavím.
Pokoušela jsem se navázat s někým kontakt, nebo aspoň s někým dát do řeči ale ostatní se mi jen stranili, nechtěli se mnou kamarádit prý, že jsem " divná " a tak celou dobu jsem sama.
Chtěla jsem někomu říct o svých problémech, protože už jsem to nemohla vydržet ten nával emocí, co každý den stoupá a stoupá.
A tak jsem to řekla jedné dívce, s kterou se občas dám do řečí.
" Ahoj můžu si s tebou, prosím na chviličku promluvit? Nebude to dlouho trvat " Souhlasila.
Ale to jsem neměla říkat.
Protože na druhý den jsem dostávala různé vzkazy a v nich byly různé nadávky. I do skříněk mi házeli různé dopisy.
Věděla jsem ale, že nemohu, být tak slabá abych si začala nějak fyzicky ubližovat.
Uplynul nějaký čas a mě bylo šestnáct let, myslela jsem si, že se to postupem času zlepší, že budu mít kamarády a můj otec si na to zvykne a změní se. Myslela jsem si to, ale opak byl pravdou. Místo toho aby se to zlepšilo, zhoršilo se to. Už jsem to vnímala jako běžný den a běžnou věc.
Ale přišel den, kdy jsem to už nezvládla psychicky a fyzicky.
" Proč bych tak měla trpět jenom já? Nikdy jsem nikomu neublížila. Vždy jen čekat, na ten čas přijde bolest a utrpení. "
Dívala jsem si do zrcadla, viděla jsem před sebou holčičku, která měla zakrvácený obličej a měla šílený úsměv.
" Vrať jim to taky! Aby si tím prošli taky, aby věděli, co všechno sis musela protrpět ty!"
V ruce jsem držela jehlu a černou niť. A Udělala si úsměv. Plakala jsem, cítila bolest a krev mi stékala po ústech.
Za sebou jsem zahlédla matku. Měla v očích strach a paniku.
" Copak maminko? Takhle se ti nelíbím? "
" Hahahahahahahahahahahaha! " nemohla jsem se přestat smát.
Ještě toho dne mě mamka vzala k psychiatrovi.
" Ahoj ty si Denisa, že? " já jen přikývla.

" Od tvých rodičů jsem slyšela, co si udělala a vidím to a na tvém obličeji, a prozraď mi důvod, toho proč sis to udělala? "
" Zkuste si to pocítit každý den bolest a utrpení, vy nevíte co to je. Už jen čekáte, čekáte na ten čas, kdy to přijde. Kvůli tomu nespíte, tikáte očima ze strany na stranu. Bojíte se tohoto světa, nemáte nikoho, kdo by vám mohl pomoct. Už nevíte, co máte dělat. "
Paní se na mě zle podívala.
" Počkej chvíli tady, hned se vrátím "
Pravda, přišla a s rodiči a rovnou si mě i vzali. V autě se mi povedlo na chvilku usnout.
Probudila jsem se až v posteli ale ne ve své podívala jsem se kolem sebe a viděla bílé stěny, chtěla jsem se zvednout, ale nemohla.
Až sem si všimla, že jsem připoutaná řemeny.
Taky jsem si všimla doktora, který, seděl, vedle mě začala jsem panikařit, všemožně jsem se kroutila, ale nebylo my to nic platné, řemeny byly až moc utáhlé.

" Neboj se. Jen ti pomůžeme, aby ses cítila lépe " a píchli, mi do zápěstí, trubičku, kde mi tekla tekutina.
Ztěžkli, mi víčka, chtělo se mi tak strašně spát ale věděla jsem, jak to udělám tak se něco stane.
Bránila, jsem se tomu ale bylo to silnější, až nakonec jsem usnula.
Nevím, co mi dělali ale jak jsem se probrala tak mě bolelo celé tělo.
Doktoři mě odvázali, tak jsem vstala a šla jsem za doktorem, ale z ničeho nic se mi podlomily nohy, nemohla jsem se na nich udržet.
Jeden z doktorů mi přispěchal na pomoc, vzal mě do náruče a položil mě zpátky do postele.
" Co se stalo, mělo by to být v pořádku? "
Oči se mi, zvlhčili, začala jsem brečet.
" Hahahahahahahahahahahahahahahahahahahahaha… " brečela jsem, ale musela jsem se smát.
Chtěl mi dát injekci na uklidnění, začala jsem kopat.
Podařilo se mi kopnout doktora do břicha a spadla mu injekce, rychle jsem ji sebrala a bodla ho do břicha.


Z posledních sil ještě zakřičel.
Vtrhly, do dveří další doktoři a viděli kaluž krve, nestihli ani nic říct a už jsem je bodala.
Byl večer a já jsem vyrazila domů, jestli se tomu dá ještě říkat domov.
Po cestě jsem našla nůž, bez zaváhání sebrala.
Otevřela jsem si okno do ložnice, kde spali matka s otcem.
" Nenávidím se za pláč " řekla jsem a okamžitě jsem oddělila hlavu od těla.
Brečela jsem, ale na ústech jsem měla úsměv.
Celá ložnice byla od krve. Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem uviděla svého starého plyšového netopýra.
Zase jsem si sedla do rohu a pevně ho tiskla v náruči.
A stále si opakovala tu větu " nenávidím se za to co jsem udělala, nenávidím se za to, že pláču "... Konec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sabakunosennin sabakunosennin | 17. listopadu 2014 v 18:09 | Reagovat

Senpai, tohle je.....úžasné! Doslova mi to vzalo dech. Něco takového jsem ještě nikdy nečetla, jsi úžasná!

2 Midori-senpai, Midori Midori-senpai, Midori | 17. listopadu 2014 v 18:16 | Reagovat

Arigato <3 Toho si hrozně vážím :)

3 sabakunosennin sabakunosennin | 17. listopadu 2014 v 19:35 | Reagovat

Nemáš za co senpai :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama