close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Why? It is the darkness! It's my life !!!

28. listopadu 2014 v 22:05 | Midori-senpai |  Drama

" Tati kam to, jdeme? " tatínek mě vzal do náruče, posadil do auta, připoutal a zavřel dveře.
Rychle se posadil za volant, šlápl na pedál a ujížděl pryč od domova.
" Kam to jedeme? A proč? My, už se nevrátíme? " měla jsem ještě plno otázek.
Taťka ztratil nervy a nesoustředil se na řízení, auto strhl, já v tom okamžiku zakřičela a vyjelo ze silnice. Prudce se otočil a snažil se auto vrátit do původního stavu ale marně. Auto narazilo do nejbližšího stromu. Naštěstí se nám ale nic nestalo.
Tatínek mě vzal za ruku a utíkali jsme lesem, byla zima, sníh, takže se utíkalo hrozně špatně. Kolikrát se mi povedlo i spadnout.
Po chvíli namáhavého chození celý promrzlí jsme uviděli uprostřed lesa malý dům, tatínek neváhal a vešel se mnou dovnitř.
Uvnitř byla ještě větší zima než venku, všude tma jako v pytli, nepořádek a působilo to, jako kdybychom tu nebyly sami.
Posadila jsem se na sedačku a tatínek začal ničit věci kolem sebe, vhodil je do krbu a po té jej zapálil.
Pak někam odešel.
Něco venku upoutalo mou pozornost. Chvíli jsem tak bez hnutí stála a pozorovala co to je.
" Tati, venku je nějaké zvířátko a krvácí " padali nejdřív kapičky krve, které špinili tak čistě bílý sníh až z kapek se stala velká kaluž krve.
Po chvilce tatínek přišel.
" Neboj všechno bude jako dřív, jen jsme museli na chvíli odjet nic víc... dívej je tam srnka " řekl mi taťka a já se dívala, pozorovala.
Když jsem tam nic neviděla otočila jsem se a taťka tam nebyl. Zmizel? Nebo utekl? Proč?.
Byl večer a já seděla u krbu, pokusila se aspoň trochu zahřát ale nešlo to, byl to starý dům a už opravdu v hrozném stavu, profukovalo skrz něj.
Začala jsem pomalu usínat, ten krásný plamének ohně mě ukolébával k spánku. Byla jsem omámená, ještě jsem cítila jak mě někdo objímá, tiskne si mě k sobě a já začala pociťovat teplo a bezpečí.
Takto to trvalo asi deset let. Nikdo mě nenaučil mluvit, takže jsem moc neuměla mluvit jen něco.
Věděla jsem, že to co se mě snaží vychovat a stará se o mě, nahrazuje mi rodiče.
V létě kdy slunce pořádně svítilo a byla venku zeleně objevili chatku dva dřevorubci, neváhali a vešli do té chatky. Stáli uprostřed místnosti a váhali jestli mají jít dál nebo se vrátit, nakonec se rozhodli pro první možnost a to jít dál.
Všechno zůstalo tak kdy jsem sem přišla. Nevím co mi ti dřevorubci můžou udělat a co tu chcou.
Byly v kuchyni a já jsem seděla na ledničce a pozorovala je.
" Ježiši!!! " zděsil se jeden z nich jak mě uviděl.
" Radši nedělej žádné prudké pohyby " radil ten druhý.
Vytáhl nějaký přístroj, věc, která dělala zvuky, pípala a přiložil si jí k uchu, mluvil do ní.
Nevím co, proč. Něco se ale muselo stát asi jsem musela usnout. Když jsem se totiž probudila, byla jsem někde jinde v nějaké místnosti.
Otevřeli se dveře já jsem se skrčila do rohu a nohy jsem měla přitisklé k bradě.
Přede mnou stáli tři muži v bílém plášti.
Chtěli se mě dotknout ale za něma se objevil černý oblak kouře a vsál je do sebe.
Slyšela jsem křik, pláč, prošení o pomoc ale neviděla jsem se. Trvalo to pár minut a pak se ten kouř rozplynul i z oběťmi.
Musela jsem se tomu začít smát, to něco co tu se mnou je a chrání mě to nedovolí, aby mi někdo ublížil je to dobrý pocit.
Zvedla jsem se otevřela si dveře, dlouhá bíla chodba. Nevím kam jsem šla ale tu rozhodně nezůstanu.
Už mě chtěli chytit hlídači i nějací doktoři ale něco je buď rozsekalo, nebo odtrhlo hlavu. Byl tu rodič.
Byla to dlouhá cesta ale dorazila jsem z bolavýma nohama do chatky, kterému říkám domov.
Neměla jsem nikdy příležitost poznat co to je opravdová láska, ani co je to rodina, štěstí.
Poznala jsem jen a vím co je to zima, chlad, temnota, prázdnota a samota.
Možná jsem blázen nebo něco takového.
Slysěla jsem hlasy, táhlo mě to do lesa ke skále, byl tam velký balvan, sedla jsem si na něj a chvíli přemýšlela.
Pak se zvedla a dívala se ze skály přímo dolů, byla to pořádná výška, dole byla řeka a kolem ostré kameny.
" Ten kdo tu skočil, nemohl přežít " řekla si pro sebe.
Hlas v mé hlavě mi říkal " Udělej to! Skoč! Budeš štastná! " dlouho jsem neváhala a nakonec skočila.
Vždy jsem žila v temnotě a navždy budu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama