
Jak jste si mohli všimnout autor jménem Johny jsem to já Midori-senpai... jen jsem se chtěla přejmenovat, protože už mám takovou přezdívku delší dobu a už jsem si i na ní navykla. Cítím se tak lépe :) snad mě chápete.
A píše se mi radši i jako kluk :) Takže budu psát v mužském rodě.
Ano, je duben a já konečně přidávám další příspěvek... a prosím netleskejte.
Tak hurá do toho...
Ano, ano další můj výmysl...
Každý den pořád stejný, vzbudit se a být v depresi, přemýšlet na různými pocity, sebevražednými myšlenky. Představujete si jen ty nejhorší věci.
Dívat se z okna jak prší, kde je tma kde je snadné se ztratit a malé kapičky deště jsou jako jehličky, kterým se musíte vyhýbat jinak se do vás budou zabodávat.
Nejlepší je jít na procházku, když je venku zataženo.
Sednu si na lavičku vytáhnu z kapsy dlouhou tyčinku, v které je zabalený tabák a zapálím si jej zapalovačem. Vdechnu kouř a poté ho vydechnu a vytvoří se z něj obláček dýmu.
To je to co jsem potřeboval, něco co mě dokáže aspoň na chvíli vytrhnout z této kruté reality.
Nemáte ani ponětí jak my je, co všechno prožívám.
Mám plán, kterého chci dosáhnout.
Snažím se všech kamarádu zbavit, zatím mi to vychází mám ovšem jednoho jediného člověka, který mě chápe a soucítí se mnou a toho se budu držet, nevzdám se ho. Jestli té dotyčné osobě někdo ublíží tak mu ublížím já a to tak, že budou na další den číst jeho úmrtní list na nástěnce.
Mít noční můry ani moje matka o nich neví, vlastně nikdo, samozřejmě kromě jediného človíčka kterého na de všechno miluji.
A jestli to zrovna čte, tak to myslím smrtelně vážně.
Už třetím rokem se sebe poškozuji moje rodina o tom ví je jim to líto komu by to nebylo líto.
A vyhrožují my pokud to ještě jednou udělám pošlou mě do psychiatrické léčebny, já už jsem to ale udělal o tom oni neví a jestli na to přijdou, tak prosím mě to nevadí já radši uvítám tuto možnost, protože aspoň pocítím na svojí kůži jaké to je být blázen... moment... já už jim vlastně jsem.
Mám pořezané rameno a to strašně, jedno zápěstí a to i z vrchu, ptáte se jestli toho nelituji? Upřímně ne nelituji.
Večer jsem napsal dopis na rozloučenou a spolykal prášky ale zjevně málo, protože jsem se ráno probral ale s tím, že mě nehorázně bolela hlava a motal jsem se.
Bohužel mi to nevyšlo ale pro mě je to znamení, že se nemám vzdávat a zkoušet to dál, tak dlouho dokud nedosáhnu svého.
Sedím sepisuji tento příběh a přemýšlím nad věcmi o kterých by ani člověk neměl snad nikdy přemýšlet.
V plánu mám ještě kreslit, nakreslit svoje nynější pocity.
Myslíte si, že jsem asi blázen nebo psychopat ale taková je hold lidi realita. A ne asi ale určitě.
Zkrátka jsem prohrál, jsem na dně v temnotě, která mě stahuje stále a stále dolů do té nejčernější tmy. Z které není úniku, už se z ní nikdy nedostanu!.