2.DEN

Ráno začalo menším budíčkem, ustlat si, obléct se a splnit ranní hygienu. Ke konci tomu bodování pokojů a nakonec ještě vizita, pro mě to nebylo až tak důležité. Celý náš program proběhl v herně, opět začali na mě padat deprese, úzkost a nutkání se pořezat tento stav byl o něco delší, hůř se snášel ale zvládl jsem to odehnat. Nic moc nového se tu neudálo, přemýšlel jsem však, když byly ty deprese, úzkosti a nutkání se pořezat čili špatné myšlenky, že řeknu " Prosím, dejte mě na samotku ". Ano i taková možnost tu je, je tu od toho, aby vás tam uklidnili, když neposloucháte nebo máte právě ty špatné myšlenky, tam se můžete vyřvat a vybít přebytečnou energii. Jste tam na pozorování a i zhodnocení. Jediné co tu můžu dělat je čtení a kreslení to jediné mě tu baví. Každý říká, že čas tu ubíhá hrozně rychle ale mě se zdá pravý opak, někdy už opravdu nevím co mám dělat. Tady moc věcí co dělat na výběr není, počkat upřesním co by mě bavilo, aby hned nedošlo k nedorozumění. Je to zajetý stereotyp, pořád jedno a to samé. Připadám si jako loutka, která musí vše splnit co je jí přikázáno. Sestry jsou hodné, ve všem se snaží vy\hovět, moje představa personálu byla taková. Budou sprosté, líné, neochotné a staré ježibaby s nevymáchanou pusou. Moje tvrzení musím zcela vyvrátit, jsem spokojen. Ani druhý den jsem nebyl venku, říká se tomu " být prošetřen ", tak to já sice byl ale sestry nevěděly a nenahlédly do papíru a tak se rozhodly, že mě ještě nebudou brát ven. Ale ani tentokrát mi to nevadilo. Nemám rád chození ven, přijde mi to zcela zbytečné. Bojím se lidí tak proč bych měl chodit ven? Na tuto otázku ještě neznám odpověď. Jediné co pochválím je jídlo, chutná mi a to je co říct, protože u mě není zvykem aby mi jídlo chutnalo. Je čas se uložit ke spánku, ještě si přečtu nějakou tu knížku a potom půjdu spát.