close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Temná Strana I 1/2

8. ledna 2016 v 22:33 | Johny |  Temná Strana


Kapitola 1 - Seznámení

"Dnešní noc je onou nocí a stane se to znova a znova. Nejde ukojit svůj chtíč. Musí se to stát. Pěkná noc, ideální na mé poněkud morbidní choutky. Mám hlad, nemohu se dočkat. Dnešní můj vyvolený je člověk, který nemá žádnou rodinu, umřeli, když mu bylo devatenáct let, matka zemřela při porodu dalšího potomka a otec ve službě. Co také by se dalo čekat od policisty. Žije sám v opuštěném rodinném domě, potom všem co se u něj událo, je zvláštní, že má kolem sebe tolik přátel. Vždy si musím do puntíku prověřit danou osobu neboli mého vyvoleného." Mezitím mám připraven už tak dlouho svůj dokonalý plán, že dnes ho mohu konečně uskutečnit. Vždy musí být místo činu beze stopy. Nikdo nesmí nic vidět ani zpozorovat. Nesmí být žádný svědek.

Čekám v jeho autě, dostat se dovnitř nebylo vůbec těžké ba naopak. Už ho vidím v dáli, jsem připraven!
Posadí se do vozidla a během vteřiny ho začnu škrtit pomocí drátu, chci to udělat, sotva se stačím udržet, ale vím, že musí trpět víc a proto se ovládnu. Dělá mi to velice dobře, usmívám se jako malé dítě, které právě dostalo lízátko. Jak málo stačí ke štěstí.
" Pokud nechceš umřít, tak dělej to, co říkám." pronesu klidným hlasem jako by se nic nedělo.
"Co po mě chcete?"
" Buď hlavně zticha." řeknu s jasnou vážností v hlase, už mě to opravdu přestává bavit, vždy to samé, hloupé otázky, které nevedou k ničemu.
"Jeď, tam kam ti řeknu a nepokoušej se o odpor, nezapomeň, držím tvůj život ve svých rukou."
Moc dobře řídit nejde, když mu škrtím dýchací cesty. V duchu se směji, ale na tváři mám ledový výraz, nikdy nikomu nic nedám znát, jak se zrovna cítím. Nikdy!
Jedeme sotva pár minut, jsme v cíli, konečně mu pomůžu od jeho trápení, udělám mu laskavost. Lapá po vzduchu to, ovšem není všechno, co ho dnes čeká, jeho den je již poslední. Seberu ho a vyhodím, ho z auta ven hra může začít.
To ovšem není vše, dovleču ho do staré opuštěné místnosti. Díváme se z očí do očí, vidí můj výraz v obličeji, je velmi odstrašující, bojí se mě a to je správné. Každý kdo tohle zakusil, se bál.
Jeho oči se, zarazili, nemohl se na to dívat, musel sklopit svůj zrak, to co viděl, nevěřil tomu.
"Jen se dobře podívej."
"N-Ne."
"Ale ano, vidíš to? Tohle si způsobil ty!"
"Ne, ne."
"Je to hrůza co? Není to pěkný pohled, viď?"
"Sakra, otevři ty oči a koukni, co si udělal!" Nemám už sílu se udržet, chytnu ho znovu pod krkem, ještě chvíli musím své nervy držet na uzdě, než začneme.
"Tak jinak, dávám ti na výběr, buď to, že mě neuposlechneš, tak ti uříznu víčka, a, nebo, pěkně, prst po prstíčku uřežu!" vím, co si vybere, na to má až moc veliký strach.

Přece jenom se odhodlal podívat. To ale na mé věci nic nemění ale, uvidíme, co se dá ještě udělat.
Před ním leželi dvě dost mladé těla z, kterých vyprchal život, ale nemusel.
"Dalo mi to hodně velkou práci, než jsem ty těla dětí našel a dal je aspoň trochu do pořádku."
"Prosím, nechte mě jít, dám vám cokoliv a slibuji, že se o tomhle co se tu odehrálo, nikdo nedozví."
"Ano, každý vždy prosí, vsadím se o cokoliv, že i ti kluci prosili. A jak dopadli."
"Nemůžu za to, ti kluci si o to říkali."
" Já ti rozumím, já si taky nemůžu pomoct, nemohu za to." ušklíbnu se na něj, aby věděl, že to myslím zcela vážně.
"Ale to čeho si se dopustil, je ohavné, nikdy bych nevztáhl ruku na děti, na ubohé děti. To je ta jediná věc ve, které se lišíme."
" A p-proč?"
" Řekněme to takhle, mám své zásady, kterých se bezpochyby držím."
Už raději ukončím tenhle dlouhý rozhovor a jdu se pustit do díla, tentokrát jsem se držel až moc dlouho, což u mě není zvykem a nechci si na to zvykat.
Vpíchnu mu do krku injekci, jejichž obsah je uspávadlo pro, medvědi. Ráčí se sesunout na zem, uspávadlo působí okamžitě.
Konečně se nám rozhodl probrat. Postavím se tak, aby na mě viděl ze shora. Dívá se na mě v obličeji má napsáno slovo strach a bezmoc. Čeká, neví, co bude dál. Leží, je přivázán průhlednou fólií, protože ta nezanechává stopy. V ústech má roubík, nepotřebuji ho slyšet, je mi to k ničemu.
Na ruky si nasadím své pracovní rukavice, abych nezanechal žádný svůj otisk. Policie, to by mi ještě chybělo, nesmí na mě přijít.
Vezmu si chirurgické nástroje, sice je bylo trochu těžší sehnat, ale mám je. Skalpelem udělám na tváři oběti malou řeznou ránu, druhá ruka už drží kapátko, které kousek krve vcucne a položím ho na malé sklíčko a opatrně zmačknu, pár kapek krve spadne na sklíčko, položím kapátko stranou a druhým stejně velkým sklíčkem malou kaňku krve přitisknu, aby tak dokonalá, krásně zbarvená krev nepřišla vniveč.

"Brzy bude po všem, skončíš na dně moře."
Ovšem nevím, teď váhám, jaký z mých sbírek nástrojů mám použít. Dlouho se nemohu rozhodnout, až přece jen nakonec zvolím elektrickou pilku. Mám rád čistotu a proto, mám na hlavě přilbu s ochranářským štítem, nemám rád, když si potom musím umývat obličej od krve.
Blížím, elektrickou pilku k jeho krku, který, je zohaven, patrna stopa po drátě tam sice je ale to nikdo nezjistí.
Cuká sebou, avšak není mu to nic platné, užívám si to, je to zpestření mého dne. Můj koníček.
Dílo je hotovo, už se nehýbe jeho život, je zcela u konce. Odkrývá se mi nádherný pohled na takové množství krve. Vykouzlí mi nepatrný úsměv na tváři.
Musím po sobě zamést stopy, vše co by nasvědčovalo, mé přítomnosti, musí neprodleně zmizet. A začnu s tím nejtěžším, lidským tělem, ze začátku mi to dělalo neskutečné problémy, ale později jsem se naučil jak dobře zabalit tělo a zbavit se ho. Uložím ho do pěkně, teď už zabalených pytlů společně se všemi věcmi, které tu jsou, naložím je do kufru auta a nepozorovaně zmizím.

Nevím, co nebo kdo udělal ze mě to, co jsem ale ať to způsobilo cokoliv, přijdu si prázdný a uzavřený. Takhle by to ale mělo být, nikdy by nikdo nepřijal, jaký doopravdy jsem a, proto celý život nosím masku. V dnešním světě, každý člověk něco předstírá, ale já předstírám vše. A to je mé celoživotní přímě. Mojí nevlastní rodiče za to nemohou, jak pak by mohli. Jen, oni, ví, jaký doopravdy jsem a snažili se ve mě to zvíře, ukonejšit.
Musím uznat, že při mojí výchově však odvedli úžasnou práci, vychovali mě jak se sluší a patří.
Ale oba už jsou mrtví, nevím, proč ani co se stalo, mohu vám však slíbit, a i přísahat, že já je nezabil.

Dovolím si popustit uzdu své minulosti, dětství a povím vám nebo aspoň trochu přiblížím, co se událo.

"Trochu se odlišuješ Sasuke, si jiný."
"Jak jiný?" nechápal jsem otcovi slova.
"Vím, co po večer děláš, jak trávíš svůj volný čas. Nedávno sousedi postrádali svého psa a nemohou ho doteď najít, nevíš o tom něco?"
"Tak jsem po něm také začal pátrat a, našel jsem ten hrob, budu chtít dobré vysvětlení tvého chování.'"
"Byl to jen uštěkaný čokl, už jsme kvůli němu nemohli ani spát a obzvlášť máma, která je nemocná. To jí ke zdraví moc nepomůže."
"Dobře ale jak mi vysvětlíš ty ostatní kosti? Bylo jich tam mnohem víc."
Odmlčel jsem se, nemohu to přece jenom tak říct. Rád bych, ale nejde, to něco ve mě mi říká ať to, nedělám a, proto na to nic neřeknu.
A teď zase zpět do přítomnosti.
Mezitím co si užívám procházku, kdy se snažím provětrat hlavu ode všeho a topím se už opět ve svých vzpomínkách, zajímalo by mě, proč si nemohu vzpomenout na své pravé rodiče.
Mířím domů s dobrým pocitem dobře odvedené práce, přece jenom jsem se zbavil špatného člověka, bez, kterého bude na světě mnohem lépe a čistěji.
Sotva za sebou zavřu dveře, otevřu tajnou skrýš pod podlahou, která nejde na oko vidět, poznám to jen já.
Vytáhnu z ní malou černou krabičku ve, které jsou sklíčka s krví, vždy si musím nechat nějakou tu trofej, potom totiž vím, že jsem, práci splním perfektně a zahladil za sebou stopy.
Další oběť do mojí sbírky jak už jsem řekl je mladistvý chlapec jménem Uzumaki Naruto, který se dopustil hrozného činu. Zabít ještě tak malé děti, sotva začali chodit do školy. Tohle nejvíc nesnáším, když si někdo svojí zlost vybije na nevinných dětech. Musel za to zaplatit.
Zasadím sklíčko mezi několika trofejemi.

"Ach, to jsou krásné vzpomínky." Pronesu zcela uvolněně a s kapkou radosti ve tváři.
Když si vzpomenu, kolik lidí už skončilo pod rukou spravedlnosti. Jsem na sebe hrdý, musím se za to i pochválit.
Vždy mě uspokojí pohled na krev, je to tak úžasný pocit. Uklidňující, kolikrát mi i pomohl z těch záchvatu šílenství. Dříve jsem si to nedokázal připustit ale je to tak, rád se dívám na lidi, kteří trpí, ale mám pravidlo, kterého se pokaždé držím.
Nesmí, to být neviní člověk, který se ničím nikdy neprovinil. Ta osoba musela spáchat nějaký trestný čin. Policie ho sice nemůže nalézt a dopadnout ale já ano, udělám to za ně a spravedlivě.

Nevydržím to, chci najít dalšího obětního beránka. Mám své zdroje jak přijít na toho správného člověka.
Kdybych se měl, charakterizovat jedním slovem bylo by to "zrůda."
"Crrrr… Crrrrr."
Nesnáším, když mě někdo vyruší od práce, ale povinnosti volají. Jde se do mé druhé práce, tam kde nasadím svojí nejlepší zbraň a to je "přetvářka" všichni si musí myslet, že jsem bezstarostný kluk.
Nepřijali mě tak úplně z důvodů, že jsem tak mladý, slíbili mi, že pokud bude nějaký případ, u kterého si nebudou vědět rady tak se ozvou. A dostávám velmi slušně zaplaceno, na dnešní dobu.
Nemám rodiče a tak si nějak musím obstarávat živobytí, abych vůbec v tomhle zkaženém světě přežil.

"Ano?" pronesu ne moc zúčastněně.
" Dobrý den, pan Uchiha?"
"U telefonu." Co to má zase znamenat. Řeknu si pro sebe v duchu.
"Máme pro vás případ, jelikož děláte u policie a jste jediný, kdo se v téhle věci vyzná."
"A co to má být za práci, místo činů?" to jediné mě trkne do hlavy, pomáhám přece a jedině u místa činu.
"Ano ale raději vám to pošlu zprávou, ve které bude čas a místo."
"Píp, píp." Hovor je ukončen.

No, vzhledem k tomu, že nemám co jiného na práci a teď mám dovolenou, tak bych to mohl vzít, uvidíme, co to bude za krásu světa.
Proto vyrazím na určené místo, není to moc daleko, takže tam dojdu i pěšky.
Ale stejně mě udivuje, jak by mohlo být místo činu u bazénu. To se ten pachatel musel opravdu zbláznit.
Bude to někdo, kdo chce na sebe přitáhnout pozornost.
Přejdu žlutou policejní pásku ze, slovy " a vy jste u policie?" mě zastaví o něco menší policajt, než jsem já.
Nijak nezaujaté mu ukážu registraci ze, slovy "ne, soudní znalec."
Vidím ty pohledy kolemjdoucích, jejich výrazy, šokování, znechucení a strach. Ani se jim nedivím.

Zahlédnu plachtu, určitě je pod ní tělo. Když pomyslím, kolik krve tam může, být jsem jako v transu.
Pokud se nemýlím, tak je to třetí vražda během dvou měsíců. A vsadím se, že je to ten samý vrah.
Zajímalo, by mě, jak to dělá, že zatím na něj nikdo nepřišel.
Nasadím si pracovní rukavice, jako správný vyšetřovatel nebo i detektiv dá se říct, nesmím zanechat žádné otisky.
Musím se pokochat tím krásným divem. V cestě mě zastaví, vyšetřovatel.
"Vy jste, určitě ten znalec přes krev." Řekl jeden z těch chlápku, kteří zkoumají tělo, zdá se mi celkem ujetý, natož, že se podílí na případu.
"Ano, Sasuke Uchiha, tak co tu máme?"
" Dlouhá a hluboká řezná rána v oblasti hrudníku, přeříznuté, žíly na rukách a proříznutá krční tepna."
"Ale tento typ případu se trochu liší od ostatních a je ojedinělí."
"V čem je odlišný?" docela dost mě to zajímalo, protože tohle si nedokážu představit.
"Kakashi, prosím ukaž ten výtvor." Vyzval ho, spolupracovník.
Co jsem komu, udělal, tohle jsou mojí noví spolupracovníci, je to otřesné a hnusné. Uznávám, že práce je to skvělá ale lidi v ní stojí za houby. Už mi i kolikrát chybí mí staří známí, bohužel už odešli do penze a vzali nové lidi, kteří jsou sice dost chytří, práci milují, to musím uznat, ale nemám s nimi tak důvěryhodný stav jako s předchozími vyšetřovateli.
Odkryli mi plachtu a mě se naskytl úžasný pohled, všude spousty krve a to tělo, ten kdo to udělal, si zaslouží můj obdiv.
" Je to unikát, přímo dokonalé." Vyřknu nahlas a je mi jedno kdo to slyší.
"Podívejte se pozorněji, dílo není doděláno."
"Mě se to zdá dodělané Kakashi." Nemůžu přestat hledět na tu krásu.
" Když se podíváš na pravé zápěstí, je krásné, čisté a úhledné říznutí, ale na levém je šikmé a ne zcela hotové, někdo ho musel vyrušit."
"Paní Tsunade, hledá svědka a shání potřebné informace."

Moc nevnímám, co říkají, nemohu se přestat soustředit na to dokonalé dílo a tolik úchvatné krve. Ne teď tu nesmím zůstat, musím co nejrychleji zmizet. Nedokážu myslet normálně, zdravě v hlavě mi proudí tolik myšlenek a pocitů.
"Sasuke kam jdeš?"
"Půjdu napsat protokol o dnešním udání, moje předtuchy a dám to na stůl vrchní komisařce paní Tsunade, hned zítra ráno."
Vdechnu trochu vzduchu do plic a zase tak vydechnu. Přejdu opět přes pásku a zmizím, doufám, že do té doby se mi v hlavě udělá úplné prázdno, nechci na to neustále myslet.
Vstupuji do velké budovy, výtahem jedu až do nejvyššího patra, vystoupím a uvidím velký štítek s názvem " zvláštní velitelství pro vyšetřování případu masové vraždy zločinců."
Možná si říkáte, jak je to možné, ale tento případ byl shrnut pod jménem "masová vražda."
Nejdřív se však stavím do místnosti na konci chodby, které se říká " shromáždění informací" jsou tam všechny údaje za posledních třicet let.
Je tam velmi příjemná společnost, starší kolegyně s, kterou si dobře rozumím, a pohovoříme spolu.
Vždy mě překvapí, vyprskne na mě tolik zajímavých a někdy i dokonce šokujících informací, od ní bych to rozhodně nečekal.
"Dobrý, rád bych poprosil nějaké zprávy a fotky o dnešním případě. A ještě pro domluvenou složku." A nezapomněl jsem donést její oblíbenou svačinku, koblížky s kafem. Když chce, člověk něco získat musí se naučit podlézat člověku.
Jen se na mě upře a podá mi složku. Dnešní její slova byla "máš morbidní smysl pro humor."
"Tak to sedí."
"Měl by ses trochu uvolnit, zapadnout a najít si dívku."
"Možná, časem, abych řekl popravdě, není to nic pro mě."
"Upřímný jako vždy, to se mi na tobě nejvíc líbí. Jako tvůj otec. Určitě by byl spokojený, kdyby tě teď viděl."
Slušně se omluvím, že už musím jít a jdu si za svojí prací. Někdy se mi zdá, že i když je trochu starší, tak se mě snaží sbalit, nerozumím tomu, nic mi to neříká a za to jsem nesmírně vděčný.
Nebudu ale nad takovou hloupostí přemýšlet, konečně je ve mně prázdno, nepřemýšlím. A tak to má být.

Sednu si ke svému pracovnímu stolu a kochám se pohledem na složku, kterou jsem před malou chvíli dostal, je to neuvěřitelný materiál a ty fotky krve. Přímo unikát, tak jak to mám rád, tak to má být.
"Můžeš mi sakra vysvětlit, kde si byl? Máš tady horu papírování a ty si lítáš, bůh ví kde!"
Tohle je můj starý, dobrý známý kolega Aburame Shino, vůči mně, je vždycky sprostí a neurvalí.
"Víš moc dobře, že mě sem zavolají jen v případu nouze, ještě nemám povoleno tu být jako stoprocentní pracovník. Ozvali se mi až teď. A byl jsem na místě činu." Vysvětlím mu stručnou odpovědí.
Hodí mi na stůl nějaké fotky.
"Co mi k tomu, řekneš, vražda v bytě. Mrtvá žena v koupelně."
Prohlédnu si fotky.
"Tak tahle žena rozhodně nezemřela rukou profesionála, spíše to vypadá jako dětská hra."
Ukážu mu ty fotky a řeknu.
"Podívej se na ty stopy krve po stěnách, je to jako, kdyby se dítě nudilo a začalo si kreslit."
Shino se opře o můj stůl a řekne.
"Mám s tebe husí kůži, víš to Sasuke?"
"Jo vím to a hrozně se omlouvám." Řeknu ironickým hlasem a usměji se na něj.
"Víš, co jdi do prdele!" skoro to až na mě křičí.
"Jasně, dobře zapracuji na tom a ještě něco?"
"Udělej mi analýzu a odevzdej zprávu o těch stříkancích kurva!" Neumí být trpělivý.
Jen na něj tupě zírám a čekám, co zněj, ještě vypadne.
"Zapiš, si ty psychopate, podezřelý je její přítel, který je dealer, přišel, zabil svojí přítelkyni a nezajímá mě tvůj názor. Protože, takhle se to přesně stalo. Hledáme dealera, chápeš?"
"Jo jasně, chápu."
"Raději tam zajedu a pořádně to prověřím, abych si byl stoprocentně jistý."
"Tak na co čekáš, už ať si tam!" Dneska je opravdu příjemný, samozřejmě je to myšleno v ironii.
"Jasně jdu na to." Já musím mít vždy poslední slovo.

Na místě činu.
"Co ten vrah použil?" zeptá se mě policista.
Mezitím si fotím snímky s krví, je to moje záliba.
"Hm… Byl to pořádně ostrý nůž. Přibližně byly asi dvě bodnutí, ten chlap věděl, co má dělat, z, nožem."
"Tak a co dál?" zeptal se mě.
" Co dál? No přece oběd." Řeknu a doslova vyletím z koupelny.
Moje nejoblíbenější jídlo je hamburger, z, hovězím, masem.
Sice je odpoledne, ale mám chuť ještě na něco jiného. Vyhlédnul jsem si další oběť.
Inuzuka Kiba, vzal si za ženu celkem pohlednou ženu Yanakana Ino a zavraždil jí, teď pracuje na recepci v hotelu Green. A má velikou zábavu, chodit na porno stránky a dělat tam svou potřebu. Nejen tam ale vyhlédne si nějakou, poměrně mladou dívku, unese jí, znásilní ji a je tam hodně dlouho. Dokud ho to neomrzí tak jí zabije a tak to jede pořád dokola. Ale právník ho z toho vysekal, neměli dostatek důkazů a chybné povolení k prohlídce.
Ovšem jeho špinavé hrátky budou poslední, rozhodnu se mu v tom zatrhnout. Mám své zásady, kterých se vždy musím držet.
Tentokrát ho ani právník nezachrání, já naštěstí žádné povolení k prohlídce nepotřebuji, jdu tam, kam se mi zlíbí. Ještě před tím, než vůbec něco udělám, nasadím si chirurgické rukavice, co kdybych náhodou někde nechal otisk mě, by, zavřeli, a nebyl by nikdo, kdo by napravoval svět. Já jsem totiž bohem nového světa.

Otevřu si nenápadně zadní branku, raději se porozhlédnu, jestli mě někdo nevidí.
Pinetkou do vlasů si otevřu vchodové dveře a nepozorovaně vniknu na nebezpečné území.
Co se dalo čekat, je prase a velké také o tom napovídá jeho dům. Všude samý binec, špína a velké částečky prachu. Tak to dopadá, když chlap žije sám. Já jsem ovšem výjimka, můj malý, prostorný byteček je pěkně uklizený. K čistotě mě máma vedla už od malička a sekýrovala za každý menší nepořádek, jsem za to ale rád.
Vzduch je čistý, můžu to tu prozkoumat.
Slyším hluk tak přece je někdo doma, vyřítí se na mě velká doga, vidím, že na hlídku svého soukromí si ten prasák potrpí. Zavřu mu dveře před čumákem, snaží se dostat dovnitř a napadnout vetřelce ale má smůlu. Zvířata mě nesnáší, asi jejich instinkt jim říká, že jejich majitelé brzy zemřou a snaží se, seč můžou, aby je zachránili.
Má zajímavý vkus, nejdřív týrat a nakonec zabít. Jak zajímavé.

Zpět do minulosti, mé dětství.
"Chtěl si někdy zabít něco víc, něco většího než je zvíře?" zeptal se otec.
"Ano, bohužel ano. Ale stihnul jsem se ovládnout včas."
"Určitě víš, co mám na mysli."
"Jo vím, ale nikoho konkrétního, nemám nikoho vyhlédnutého, mám někdy hrozné nutkání, ale zatím se držím."
"Dobře, pomůžu ti s tím toho ďábla uvnitř tebe ovládnout. Hlavně se nesmíš nechat jim ovlivnit. A nezapomeň, že kdyby se něco stalo, tak okamžitě za mnou můžeš, kdykoliv přijít." Řekl a objal mě, držel, mě tak pevně jako kdyby mě, měl ztratit.

A opět zpět do reality, moje práce čeká.

Rozhodl jsem se trochu uvolnit a večer si zajít do malé hospůdky na pivo. Teď nebudu na nic myslet, když mám plán jak se zbavit Kiby už zcela hotový.
Vidím těm lidem, kteří jsou kolem mě až do žaludku, všichni chtějí jen sex, sex a sex. Na nic jiného v podstatě nemyslí. Mě nikdy takové věci nezajímali.
Ne, že bych měl něco proti ženám ale ty, které jsem, za tu dobu potkal, mě nechali. A to se říká, že chlap nechá ženu, odkopne jí jako kus hadru, tady máte pravý opak.
Musím hrát svou hru, ale po letech snahy jsem si našel partnerku, doufám jen, že je ta pravá.
A proto dnes, navrhla, ať se posuneme o kousíček dál a, domluvili se, já, samozřejmě s velkou radostí souhlasil, že si zajdeme na rande.
Můj kolega jí zachránil před domácím týráním a tak jsme se seznámili.
Je dokonalá, protože Sakura je, s, vím způsobem stejně narušená jako já.
Nevím co si, však mám od takového rande slibovat, vždy dopadlo špatně. Sice se ze, Sakurou už nějakou dobu známe ale i tak, může mě rychle, když se dozví, jaký jsem, a jaké mám choutky, klidně opustit.
Nesmím se tím tolik zatěžovat, pokud na to budu příliš myslet tak se moje obavy vyplní a to nechci.
Lehce zaťukám na vchodové dveře a otevře mi je mladá dívka, která je velmi slušně oblečená a její vlasy jsou sepnuté do přiléhavého, slušného drdolu.

"Vypadáš, překrásně." Musím jí přece pochválit. To je u každé ženy veliká lichotka.
Trochu se začervená a skoro až šeptem odpoví "děkuji" ale i tak jí mám celkem rád.
No nic, nebude, se zdržovat odstoupím kousek od dveří, nabídnu jí svou ruku, které se bez, zaváhaní chytne a můžeme vyrazit.
Za tak krátkou chvíli, mě napadlo, kde bude náš společný večer. Jen doufám, že s tím bude souhlasit.
"Doufám, že by dívce nevadilo, kdybych jí pozval na večeři do restaurace a splnil její největší touhy, slibuji, že tento den bude váš nejlepší a vykouzlí vám úsměv na tváři." Dovolím se trochu předvést, ale vím, že to má ráda. Ještě jí políbím ruku.
To by mi ještě chybělo, kdyby tu omdlela, raději ji podepřu.
"Tvá dívka přijímá."
To se dalo očekávat. Je zatím jediná, které se moje gesta zdají v pořádku i v takových chvílí, za což jsem nesmírně rád.
Jako pravý džentlmen, jsem jí otevřel dveře od svého auta, zavřel za ní. Obešel si auto a nastoupil si.
Mohli jsme jet. Restauraci, ke, které jedeme, je poměrně drahá, ale mohu si to dovolit a má to být, přece nezapomenutelný zážitek pro, mojí, lady.
"Slibuji, že splním tvá očekávání." Řeknu aniž, bych, se na ní podíval nebo pustil ruce z volantu. Pokud se jedná o řízení, tak jsem, přísní. Bezpečnost nade vše.
" Nic slibovat nemusíš, já to vím." Natáhla se opatrně ke mně a dala mi pusu na tvář.
Nic to se mnou, však neudělalo. Rozhodl jsem se to dál neřešit. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do cíle.
Otevřu dveře, zavřu je za sebou a potom přistoupím ke dveřím, kde sedí Sakura, otevřu, pomohu ji vstát a zavřu. Klíče od auta svěřím liftboyi a dám mu nějaké peníze. S radostí splní úkol.
V ruku, v ruce kráčím, do restaurace se svojí přítelkyní.
Číšník nás vřele přivítá a usadí ke stolu, opět ze slušnosti a morálky, svléknu, Sakuře kabát dám ho na věšák, odsunu jí trochu židlí a pak jí přisunu a až teprve si sednu já.
Objednali si víno a jako hlavní chod si dáme gordon bleu. Skvělé, daří se mi zatím dobře.
Když dojíme, zaplatím a vyrazíme. Jedem zpět k Sakuře.
" Pokud nejsi unavená, nevadila by ti malá procházka po lese?" Doufám jen, že si to nějak zle nevyloží.
Trochu zaváhala, ale nakonec souhlasila.
Lepší den už snad nemůže být, teď se modlím, aby mi ten krásný večer nic nepokazilo.
Sotva jsem to dořekl, v dáli byly vidět policejní světla.
Zrychlil krok k místu, odkud jdou ty světla a Sakura za sebou, bohužel táhnul, i když prvně jsem si toho ruchu, vůbec nechtěl všímat, ale přepadla mě zvědavost jako malé dítě.
S prostým větou "počkej tady." Jsem Sakuru, nechal kousek od policejní pásky, z kapsy vytáhnul registrační průkaz a ukázal hlídce.

To jsem ale nezamýšlel, opravdu ne, věřte mi. Chtěl jsem si užít, krásný večer ze, Sakurou a místo toho, se objevím na místě činu.
Už je to tu zase ta krásná krev, stejný postup jako u předešlé oběti. To je k nevíře.
"Dobrý večer Sasuke." Pozdravil Kakashi.
"Dobrý." Jen krátce mu odpovím, nenacházím slov.
"Co tu vůbec děláte, nikdo vás neinformoval?" začíná být nějak drzí, ale nenechám se vyprovokovat a slušně odpovím.
"Byl jsem nedaleko na rande."
"A-Aha, promiňte."
"Nic se neděje, v pořádku."
Neomotávám se tam moc dlouho, jen se zeptám na pár otázek, ať můžu, co nejrychleji vypadnout tohle není náplň mého večera.
"Promiň, dělá se mi trochu nevolno, z toho, co jsem viděl." Omluvím se Sakuře.
Doprovodím, jí domů na rozloučenou mě obejme, a dá mi děkovnou pusu na rty a ještě poděkuje za dnešní večer.
"Tohle si musíme někdy zopakovat. Dobrou noc Sasuke a dávej na sebe pozor."
"Dobrou noc i tobě, neboj, budu." Ještě, ji, zamávám, když jsem na druhé straně jejího domu.
Domů dorazím, celý zničený, vzklíčený a znechucený naráz.
Nemůžu na toho parchanta, který mi nedá spát přestat myslet. Celou noc probdím a, proto začnu myslet na svou nebohou oběť, abych zahnal myšlenky.

*Menší změna plánu, jak jste si mohli všimnout, že jsem změnil název a i změnil obrázek. Tak uvidíme jak se vám to bude líbit.*
*Ale jak říkám budu zákeřná svině a nedám tam další oběť to si počkáte.*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama