
Bohužel se mi to nevešlo do znaků -_-
Musím se vrátit zpátky k práci, k další oběti Kibovi jeho stránky, jsou otřesné a morbidní zároveň. Nechápu, co na tom vidí. Nikdy v životě jsem nenavštívil, porno stránku a to doopravdy, přísahám.
Ještě k tomu si to musí nahrávat na web kameru a dát to na síť, kde to každý uvidí, takže až dnes poprvé za svou kariéru vidím něco takového.
Teď už je to jen otázka času, kdy se dostane do mé úhledné sbírky sklíček z krví.
Musím být ale trpělivý a vyčkat na ten správný okamžik, nejdřív si promyslet strategii a potom mohu uskutečnit svůj dokonalý plán. Opatrnost především, nikdo na to nesmí přijít a ani nic objevit.
Řídím se otcova kodexu.
Zpět do minulosti…
"Ahoj tati."
"Co to je? Byly jsme snad domluvení, pokud by to na tebe přišlo, máš za mnou okamžitě přijít nehledě na to, jaká je situace."
"Ksakru, Sasuke na tom noži je krev!"
"Neboj, tati, je to od zvířete. Bylo to jenom zvíře."
"Proč se mi to děje? To určitě svědčí tomu, že nejsem zcela v pořádku." Konstatuji.
"To co se událo během tvého dětství, než jsme si tě vzali, v tobě otevřelo hodně velkou ránu. Nejspíš proto, ale neboj, se mi to spolu překonáme. Nedovolím, aby tě ten démon uvnitř ovládnul."
"Prosím přibliž mi to, nepochopil jsem to."
" Dobře, vysvětlím ti to ve zkratce. Tvoje nutkání bude zjevně sílet. A později budeš určitě chtít i zabít člověka."
Odmlčel jsem se na pár minut a zeptal se.
"Budu takový napořád?"
"Nejspíš ano." Tak tohle je ta věta, která mě porazila na kolena. Tomu nemůžu uvěřit, jak tohle může otec vypustit z úst. Ale popravdě je to lepší než by mi měl lhát.
Příprava musí být do puntíku, přesná a bez žádných chyb. Je-li, jen malá chybička už se vše komplikuje, ale mě, se to zatím ještě nestalo, štěstí stojí při mně.
Teď jen najít nějaké dobré a opuštěné místo, kde můžu splnit svůj rituál a připravit ho.
Izolačka, igelit, fólie pro mě zcela nezbytné a nepostradatelné věci.
A je hotovo, teď si mohu dopřát chvíli toho soukromí a volna.
Zajít si na oběd, i když si moc u tak tučných jídel nefandím, ale jednou za čas si je dopřeji.
Na nic nemyslet jen já a hamburger. Už se v tom ztrácím, nejde, to nemůžu být v klidu, pořád musím myslet na toho vraha a na tu, oběť, bazénu. Jen škoda, že jsem, neměl, po ruce fotoaparát taková krásná věc by neměla zůstat bez povšimnutí.
V hlavě mám zmatek. Ještě víc se musím pozastavit na tom případě, pořád dokola si to přehrávám a už mám i závěr. Ale zatím si to nechám pro sebe.
Je čas jít do práce. Za oknem u šéfky vidím skupinu mladých lidí, zaslechnu, jak mluví o tom klukovi, kterého jsem nedávno zabil. Nenajdou ho, po něm nezůstalo nic, mám zametené stopy.
Mířím do zasedačky probrat vraha u bazénu, tak uvidíme, co to bude, určitě zase budou potřebovat moje úvahy, jako vždy.
"Určitě je vám známo o vrahu u bazénu, tak jak to vypadá? Našel někdo něco podezřelého?" Řekla hlavní komisařka, neboli zkráceně šéfka.
"Ale no tak, někdo přece musel něco vidět. Jinak to snad není ani možné."
Ne nikdo nic, všichni tupě zírali buď na zem, a, nebo do stropu. Tak na řadu přicházím já.
"Tak nic no. Jako obvykle se zeptám, vás, pane Uchiho, přišel si na něco?"
"Přemýšlel jsem a došel k závěru." Chvilka napětí, než mě vyzve.
"Tak dobře, podělte se s námi."
Postavím se, zhluboka vydechnu a začnu pomalu hovořit.
"Přemýšleli jste vůbec nad tou obětí?" Spíše je to otázka než sdělení ale co, musím se zeptat, protože mi to nedá.
Jak jsem si myslel, nikdo radši nic neřekne, nikdo nic neví. Zase se spoléhá jen na mě, protože ví, že já za ně na rozdíl od nich tu práci splním. Tak proč by se oni měli starat, když všechnu špinavou práci za ně udělá druhý. Taková je holt realita.
"Promiňte, neovládnul jsem se, tak zpět k věci. Můj verdikt je, všechny řezné rány byly způsobeny nožem, vím, moc jsem vám asi nepomohl ale i tak. V každém případě jsem si všimnul na oběti, která měla proříznutou krční tepnu, ještě před tím než to vah udělal, byla uškrcená. Ne rukou ale drátem, nebo něčím podobným."
"Na zápěstích, nevím, oběť měla i staré jizvy jako po sebepoškozování. Možná měla problémy a tak tím to řešila, vyhledala pomoc u vraha."
"Udělal jsem analýzu a vím, o koho se jedná. Jde o ženu, spíše ještě o dívku. Jménem Hinata Hyuga."
"To je z mé strany vše." Všichni na mě hleděli, z, úžasem.
"Neuvěřitelné, pane Uchiho, přednesu to na komisi a uvidíme. Děkuji vám, moc jste nám pomohl."
"Opravdu? A to jsem si prvně ani nemyslel. I já děkuji." Posadím se.
"Pokud nemá ještě něco k tomu, tak ode mě je to vše a můžete odejít."
Počkám, až všichni opustí místnost, ještě chvíli setrvávám na svém místě, potom se zvednu a také odejdu.
Kiba jsem, chodí opravdu honě často, jak tam pozoruji. A proto místo činu bude právě tu, v opuštěné továrně kde krade staré měděné trubky. Nikdo tu není, je to zcela opuštěné, to je dobře.
Schválně přejdu na druhou stranu místnosti, kde se vše uskuteční jen proto, aby si mě všimnul. Přestane dělat hluk a jde za tou dotyčnou osobou, která ho vyrušila od práce. To jsem já.
Přijde k, místě činu a vidí na stěně, na kterou jsem dal fotku jeho ženy, kterou zabil.
Jdu k němu blíž, stojím mu za zády a vpíchnu injekci do krku, ve které je uspávadlo. Přetáhnu ho na fólii, předem připravený stůl.
Zase se rozhoduji, jaký nástroj mám použit na jeho likvidaci.
A tentokrát jsem zvolil sekáček na maso. Pro někoho dost morbidní, pro mě akorát.
Už je vzhůru, zase ten samý pohled. Vzdychnu. Otevřu ránu skalpelem, abych si vzal trofej. A zeptám se.
" Řekni pravdu a já ti slibuji, že tě pustím. Pod podmínkou, že ani necekneš nebo si tě najdu a okamžitě zlikviduji!" samozřejmě jsem lhal, to mám taky v popisu práce, mě nikdo opravdu věřit nemůže, teda až na Sakuru, která mi bez pochyby věří. Zpět k práci.
"Zabil si svojí ženu?"
"Ano, jo zabil, ale nelituji toho."
"Samozřejmě, že ne." Zalepím mu pusu, už mě irituje. A okamžitě seknu. Nebudu, se, sním párat.
Zbavuji se všech důkazů, když v tom mě vyruší telefon.
Podívejme se, kdo volá, Sakura, co se stalo?. Zeptám se duchu.
"Ahoj, děje se něco, že voláš v takovou hodinu?" U ní to není zvykem, aby volala v jedenáct večer.
" Ne nic se neděje a promiň, že tě ruším tak pozdě, už určitě musíš spát. Ale mohl bys, přijít? Chtěla bych tě vidět, chybíš mi. Ale pochopím to v takovou pozdní hodinu, asi jsem ti neměla volat, však bychom se mohli vidět i zítra."
"Ne v pohodě, stejně jsem vzhůru, protože dokončuji jeden projekt do práce, klidně nevadí mi to pro tebe všechno na světě. Tak za půl hodiny?"
" Vážně? Tak dobře domluveno. Děkuji." A zavěsí.
Co bych pro ní neudělal. Je přece jen první holka, která mě má ráda a, která se mnou zatím vydržela co nejdéle. V celku si i rozumíme, nemám potřebu to zahodit a doufám, že nám to vydrží spolu navěky.
Už zase otáčím a to jsem, prvně říkám, že nechci žádný vztah, ale každý tomu jednou propadne dřív nebo později.
Chci to mít rychle za sebou, ale musím být také hodně pečlivý, abych za sebou nenechal, pit jedinou miniaturní stopu.
Těla se zbavím tak, že je nejdřív musím rozčtvrtit na menší kusy. Opatrně je vezmu a zabalím do pytle na odpadky, nejlepší řešení. Hodím si je do kufru, ale nemůžu je tam nechat příliš dlouho, nepotřebuji, aby mi ještě auto zapáchalo ztuchlinou.
Zaparkuji auto a jdu potěšit svojí drahou polovičku, avšak nesmím tam být moc dlouho kvůli obsahu v mém kufru od auta. Nechci pokoušet štěstí.
Klepu na vchodové dveře, Sakura přibíhá a otevře mi s úsměvem.
"Pojď dál, už na tebe čekám."
Vcházím a čekám, co z ní vypadne.
"Víš. No, teda nevím jak začít. Nechci tě ztratit, a proto jsem se rozhodla, že ti něco splním, po čem určitě tak dlouho toužíš."
Sundá si svůj růžový chlupatý, měkoučký župan. A pod ním má světlou, dá se říct skoro i průhlednou košilku. Ale nic to se mnou nedělá.
"Jasně, v pohodě." Řeknu, aby si hned nemyslela, něco špatného.
Přijde ke mně blíž, protože vidí, že já se k ničemu nemám. Tak začíná ona.
Dlouze a vášnivě mě políbí, posadí mě na sedačku. Obkročmo si na mě sedne.
"Jsi v pohodě, nevadí ti to?"
"Ne, vůbec." A k tomu jsem si myslel, že nikdy nedojde, opravdu mi to nic neříká. Nevím, co mám dělat, v takových věcech nejsem zběhlí.
Když se chystá udělat další krok, v tom zazvoní telefon. Je to záchrana.
"Radši to vezmi, mohou to být děti."
"Taky jsem si to myslela."
A jak se potvrdilo, opravdu to byly děti. Spali u tety a nemohli spát. Chtějí hned domů, nechtějí tam být.
"Promiň, ale musím pro ně jet, dětem je špatně a nechtějí u tety spát."
"Nevadí ti to?"
"Ne, vůbec. Vždyť děti tě potřebují." Usměju se.
Ještě chvíli sedím, na gauči pak se zvednu a jdu domů. Tak to bylo hodně těsné, ani nevím, co bych udělal, kdyby to zašlo ještě dál.
Udělám si ještě malou zajížďku k oceánu, kde mám plachetnici. Naložím tělo, nastartuji motor a jedu daleko od břehu, do pořádné hloubky. Na svoje tajné místečko, kde je hřbitov mrtvol. Tam kde mrtvé tělo už nikdo nenajde. Pohltí je temnota, spadnou na dně oceánu. Poslední věc je hotov. Už mohu jít.
Přijdu domů, vyčerpaný, unavený. Musím si dát pozor na to, co dělám, jinak to může znamenat konec nás dvou a to nechci. Nemám moc rád, když před někým koho mám rád, musím mít tajemství, ale musí to být, jak už jsem před tím řekl, kdyby se to někdo dozvěděl a zvlášť Sakura, nevím, jak by to dopadlo. Určitě by mě poslala se léčit nebo by mi chtěla nějakým způsobem pomoct a to já nechci.
Jsem plně přesvědčen, že to co dělám je správné.
Vytvořím svět, kde neexistuje žádný zločin a vznikne úplně nový svět, kde budou jen správní lidé. A já budu bohem tohohle světa.
Z myšlenek mě vytrhne vzkaz na ledničce, jak se tu mohl někdo dostat. Dveře, i okna byla zamčená.
A bydlím sám, ani Sakura tu ještě nebyla.
Úplně mě to dostalo do transu, v hlavě mám plno otázek. "Kdo? Jak? Kdy? A proč?"
Co by tu kdo hledal? Nemám žádné kamarády, nepočítám kolegy v práci a jako kamaráda nepočítám ani Sakuru. Ta je pod názvem "Přítelkyně."
Vezmu vzkaz do ruky, kde stojí.
"Ahoj, víš vůbec, že…" Ten vzkaz není dopsaný, je to jako, kdyby měl být ten vzkaz rozdělený na několik částí.
Asi bych se měl naštvat, cítit se jako oběť ale necítím se tak, vůbec.
Myslím, že je to jako nějaká hra, pozdrav, něco jako "Ahoj, chceš být můj kamarád, chceš si hrát?"
Odpověď je "Ano to chci a moc."
Nejdřív se jen zlehka usměji až postupně můj úsměv je čím dál víc širší a širší. Až se začnu smát, jako kdybych měl oddělat člověka. Takže jinými slovy jako psychopat…